Patrouille des Glaciers

Patrouille des Glaciers …, nejstarší z největších

článek napsán kamarádem Karlem Glogarem, publikován v časopise SNOW číslo 101

Skialpový závod Patrouille des Glaciers (PDG) se řadí mezi závody takzvaného „La Grande Course“, tedy mezi nejvýznamnější závody sezóny (podobně jako třeba grandslamy v tenise).  Jeho kořeny sahají až do roku 1943, kdy se uskutečnil poprvé, tehdy jako test schopností jednotek švýcarského vojska.  
Ve své novodobé historii navazuje na mnohé původní myšlenky: je stále kompletně organizován švýcarskou armádou, bok po boku v něm závodí vojenské (a teď už i civilní) tříčlenné týmy (hlídky) a trasa vede po části legendární „Haute Route“, jen z opačného směru – z Zermattu do Verbier. Trať tak překonává vzdálenost cca 54 km a +-4000 výškových metrů.

Závod se koná každý sudý rok, a protože zájem o účast značně převyšuje jeho kapacity, startovní čísla se přidělují v loterii. Spolu s mými dvěma týmovými parťáky Pavlem Žofkou a Martinem Palánem se na nás usmálo štěstí a tak jsme měli čest tuto „skialpovou starou dámu“ prožít na vlastní kůži.

Čím se na první pohled tato akce liší od jiných závodů? Jednoznačně vojenskou organizovaností se vším všudy (a ještě k tomu ve Švýcarsku – umíte si to představit?). Už po příjezdu do Zermattu nás upoutala vysoká koncentrace mužů ve vojenských úborech (a ne, navzdory všeobecnému očekávání to nebyly ty veselé kostýmy švýcarské gardy z Vatikánu). Přijeli jsme o pár dní dříve, abychom nacvičili jízdu nahoru i dolů na jednom laně. Vyladili jsme povinnou výbavu – kromě „klasické“ sondy, pípáku, lopaty nebo cepínu to bylo právě zmiňované 30m lano, náhradní oblečení, reflexní fólie, lékárnička…  Vše nám bylo velmi pečlivě zkontrolováno, označeno, přeměřeno (včetně šířky lyží, délky cepínu, sondy i lana). Tradují se historky, kdy kvůli chybějícím 10cm lana bylo nutné na místě koupit lano nové. Věřím tomu. Kdo nesplňuje kterýkoliv parametr, je vojákem v maskáčích slušně, ale nekompromisně poslán do kouta, kde je improvizovaný stánek se vším, co chybí.

Oficiální zahájení je v Zermattském kostele. Poté, co jsme usedli do jedné z kostelních lavic, registrujeme kolem nás zvláštní šrumec. Sousedé po naší pravé straně si s rukama nad hlavou více či méně nápadně fotí selfie. Pak nám to docvakne – právě  za námi sedí Pippa Middleton (sestra vévodkyně Kate, co si vzala prince Williama – už víte, ne?), pro mnohé možná překvapivě velká sportovkyně a také sympaťačka. V tuto chvíli samozřejmě aktivní účastnice závodu.
Před kostelem vyhrává vojenská dechovka.

S lehce staženým žaludkem večeříme v restauraci v centru města. Chvilku odpočíváme v hotelu. Z kapacitních důvodů propustnosti tratě se startuje v asi 100 členných skupinách ve 45-ti minutových intervalech od 22.00 až do 3.30. Náš čas přichází půl hodiny před půlnocí.
Když chvilku před startem vojáci házejí můj igelitový pytel s věcmi pro převlečení v cíli na korbu obrovského vojenského náklaďáku, připadám si opravdu jako kdybych odcházel na frontu…
Poslední kontrola výstroje a lehce omrkneme „konkurenci“. Kromě borců a borkyň v upnutých kombinézách jsou zde i trojice ve zcela turistickém skialpovém oblečení, s rozhodně nezávodními lyžáky a s širokými lyžemi. Jak se dozvídám později, pro mnohé je absolvování PDG celoživotní sen, nebo také společenská událost, např. jít závod jednou za deset let, tak jako pro mého švýcarského kolegu z firmy, kterého jsem úplně náhodou potkal v útrobách Zermattského nádraží, které sloužilo jako předstartovní depo.

22.30: start. Prvních cca 8 km běžíme v teniskách, s lyžemi i lyžáky připnutými na batohu. Ne, není za tím nedostatek sněhu, ale prostě fakt, že se startuje v centru města a probíhá se pak celou hlavní ulicí, za vyhrávání kapel a povzbuzování mnohých fanoušků. Až výše v kopcích nazujete lyže. Tenisky pak necháte na místě, kde je vojáci sbírají, údajně na charitu (nebo do popelnice?). Případně je můžete vláčet s sebou…

Monotónně stoupáme (může být půlnoční procházka kolem měsícem ozářeným Matterhornem na dosah ruky monotónní?). Na Schönbiel se navazujeme na lano, s povinnými (a kontrolovanými) 10m rozestupy. Stoupáme na nejvyšší bod celé trati – Tete Blanche ve výšce 3650 m.n.m.  Říkám si, co ten borec před námi asi ztratil: klečí, kužel světla z čelovky zabodnutý do země…  Zjistím to, když jej obcházíme. Výška a ostré tempo dokáže udělat s žaludkem divy. Je kosa, tak raději frčíme dolů. Tři na jednom provazu máme o zábavu postaráno.

I uprostřed noci panuje v horských sedlech skvělá atmosféra. Vojáci povzbuzují, snaží se pomáhat. Je na nich vidět, že si toto velké armádní cvičení opravdu užívají. Jeden mi nahoře skoro sundává z lyží pásy, abych se snad nemusel ohýbat.
Po těžkém sjezdu do Arolly začíná svítat. Občerstvujeme. Začíná druhá, denní polovina závodu. Promícháváme se s těmi, kteří jdou kratší variantu trati. Obloha je úplně vymetená. Takto brzo ráno je ještě docela chladno, ale přes den budeme hořekovat nad 14ti stupňovým vedrem.

Naše tempo se oproti noční části zpomalilo. V noci jsem měl pocit, že závodíme. Teď už mi to připadá spíše jako dlouhá tůra. I náš čas strávený na občerstvovačkách se prodlužuje. Modré toitoiky usazené ve sněhu působí nepatřičně. Napájíme se čajem, cpeme ovocem, švýcarským (armádním) sýrem i švýcarskou (armádní) čokoládou. Slunce pálí, nad námi neustále přelétávají vojenské vrtulníky.

S každým horským sedlem blíže k cíli přibývá lidí. Fandí jako o život. Komukoliv. Komolí naše jména, napsaná na startovních číslech. Přesto, hlava i tělo už jede jako nějaký automat. Mám pocit, že se mi chce spát. Představuju si, jaké to bude, až budu probíhat cílem, co udělám, až doběhneme. A do toho pořád dokola: ššš šš, ššš šš (šustění pásů o sníh). Hodinky sice už dávno ukazují 4000 nastoupaných výškovych metrů, al e před námi se v dálce objevuje další sedlo obsypané lidmi. Asi hodinu překonáváme rovné plató, podvědomě poslouchám zvučnou angličtinu týmu, který jde těsně po mé levici. Moji parťáci, kteří jdou tou dobou asi 100m za mnou pak vyzvídají, jaké teda má ta Pippa pozadí, když jsem šel teď asi hodinu jen tři metry za ni. Vůbec jsem to nezaregistroval…

V posledním sedle je lidi jak na Tour de France (teda alespoň mi to tak připadá). Vrtulníky hřmí, zvonce zvoní, řehtačky rachotí. Představuju si sebe a toitoku v cílovém prostoru.
Poslední sjezd byl za odměnu, z velké části po sjezdovkách. Okořenil jsem si jej předpisovým tygrem v předposlední zatáčce, konče hlavou dolu s patkami lyží zapíchnutými v ochranné síti. Odskákaly to sluneční brýle, jinak jsem ok.
 
Dojedeme sjezdovku, okolo vládne jaro, stojí tady pár lidí. Kluci sundávají lyže a chtějí si plácat, že teda jako dobrý, díky, pěknej závod… Říkám: nene, hoši, takto to nekončí, já jsem viděl na videu, že se dobíhá do cíle v lyžákách po asfaltu… A je to tak, k cílovému oblouku s logem Dynafit nás čeká ještě kilometrový špalír mezi bilboardy, početnými fanoušky a vlajkami. Lyže připínáme na batoh a pobízíme se do klusu. Po nějakých 13ti hodinách na trati probíháme cílem.

A… nic. Žádná eufoška, žádná radost. Je mi to jedno, chci se jen sednout, napít se, nedělat nic, možná teda ten záchod… Po chvíli se přece jen nutím do aktivity. Vyhledáme naše věci, osprchujeme se, převlečeme, zajdeme na oběd. A… pořád nic. Vlastně ani únava ne.

Po menších organizačních zmatcích (jde to? Ve Švýcarsku?) jsme se nakonec dostali autobusem zpět do Zermattu. Cestu jsem prospal. Pak že si zajdeme na večeři – 30 m od místa startu, do nádražní restaurace. Objednám si pizzu a pivo. Napiju se… a pak to přijde! Později než jindy, silněji než kdykoliv dříve. Totální nadšení z absolvovaného zážitku!  Jedu na vlně. A to ještě celý druhý den, kdy 12 hodin v kuse řídím jen se třemi 5-ti minutovými tankovacími přestávkami, neunavitelný, šťastný…

PDG – co se může hodit:

Další ročník se uskuteční v dubnu 2018.
Registrace bude spuštěna už na podzim 2017, po zaregistrování čekáte, zda budete vylosováni.
Startovné vyjde na cca 35000 Kč/tým (obsahuje startovné na závod, jedna večeře a nocleh v Zermattu, upomínový předmět). K tomu připočtěte ubytování před a po, cestu…
Startuje se vždy v noci, ale ve dvou termínech v rámci jednoho týdne. V roce 2016 to bylo z úterý na středu a pak z pátku na sobotu – páteční start byl ale z důvodu nepříznivého počasí bez náhrady zrušen (a to tam na tento termín přijeli týmy z celého světa).  

Pro úplnost a zajímavost: PDG nabízí dvě varianty trati – klasickou dlouhou z Zermattu do Verbier a „poloviční“ z Arolly do Verbier. Tuto kratší verzi absolvoval v roce 2016 i biatlonista Ondra Moravec, v týmu s Gabo Adamcem a Čeňkem Třečkem. Vzniklo z toho mimo jiné pěkné video, na které se můžete podívat tady:

Příspěvek byl publikován v rubrice publishing se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *